Co mě naučila práce v coworkingovém centru?

15.5. 2019Michaela Gřešková1015x0 Komentářů

S koncem prosince jsem opustila svou, dalo by se říct, srdcovou práci. Po více jak dvou letech jsem skončila v našem opavském coworkingu LoveCoWork.
Proč srdcovou?
Přestože jsem studovala podnikatelskou školu a rodiče už tehdy podnikali, takže jsem měla jistou představu o podnikání, až LoveCoWork byl pro mě první setkání s reálným podnikáním ve smyslu, že jsem si sama musela namočit ruce do toho banha. S reálnými lidmi, kteří dělají reálný byznys.

A naučilo mě to hoooodně. Mnohem víc, než střední škola – a když se tak bavím se svými kamarády, tak pravděpodobně i víc než škola vysoká.
A co jsem se tedy od všech těch zkušených a ostřílených pánů podnikatelů naučila? Co jsem se naučila, když mi byl občas vysypaný kýbl hnoje na hlavu? Co jsem se naučila, když jsem jako nezkušená studentka přišla do světa reálného byznysu?

První jsem to tady chtěla nacvakat jako stručné a jasné body. To lidi prý milujou – rychle a stručně. Ale lidi prý taky žerou příběhy, takže to zkusím tímto směrem …

V coworku jsem začala ještě jako studentka. Byla jsem v té době vyklepaná z blížící se maturity a odkopaná ze všech těch lidí, které jsem potkávala. Oproti tomu, co jsem znala ze školy, se všichni okolo mě jevili jako supermani.

První lekce teda byla tato:

Zjistila jsem, že někdy je zkušenost víc než milion na ruku.

A co si budem. LoveCoWork pro mě byl pořádná zkušenost. Objevila jsem, jak všechno to, co mi lili ve škole do hlavy jako poučky, je zcela odlišné od skutečné reality.
I přesto, že v mnoha ohledech to pro mě byla tvrdá škola – pro koho se stejně nulovými zkušenostmi by nebyla – rozhodně stála za to!
Co z toho plyne jako ponaučení?
Chopte se příležitosti, i když zrovna v tu chvíli vlastně vůbec nevíte – nevíte vůbec nic.

Dostalo se mi příležitosti nahlédnout pod pokličku.

Nejen života lidí, ke kterým jsem vzhlížela, ale tak nějak celkově. Něco ve smyslu, že všechno má 2 strany.
Třeba takové Zastavme se!

Co znamená Zastavme se! pro vás: pohodové ráno ve skvělé společnosti. Nové informace, které vás nebo váš byznys posunou dopředu. Po měsíci konečně jedno ráno/dopoledne, kdy nemusíte zvedat telefony jeden za druhým nebo se prokousávat hromadou e-mailů.

Co znamená Zastavme se! pro mě: budík nastavený na 5 ráno, do poslední chvíle přilepený telefon k ruce, abych stíhala sledovat, kdo nakonec přijde a kdo zaspal. 10x vyběhnout a seběhnout do 3 patra, udělat tolik kávy, kolik bych nevypila za celý život. Takže takové “pohodové dopoledne” se 3 kilometry na kontě (říká iPhone), fitkem v podobě odnášení táců se špinavým nádobím. No a ve chvíli, kdy vy spokojeně odcházíte na oběd s novým byznys kámošem, kterého jste si našli během networkingu, já zasedám k notebooku, sepisuju děkovací e-mail, posílám prezentaci a plánuju zastavení se na příští měsíc.

K těm dvěma stranám mince mám ještě něco, neboli taky takovou vtipnou vložku:

Někdy si budeš podávat ruce a objímat se s důležitýma a známýma lidma. A někdy budeš zkrátka doplňovat toaleťák na záchod. To je život, nic není perfektní. Jenom ten hajzl papír nikdo nikomu nevtírá na Facebooku a Instagramu.

Protože jsem si jistá, že někteří mě viděli tak, že jsem vedla cowork, jiní mě vnímali jen jako poskoka, který uvaří kávu a zamete střepy na podlaze. Přesto pokud si sjedete můj Instagram za poslední dva roky, uvidíte ten krásný výhled z okna zasedačky či střechy hotelu. Skvělou kávu nebo to, jak jsem se pochválila, že jsem na akci dostala báječného speakera. Ve skutečnosti to taky byla spousta vyběhnutých pater, umytých hrníčků od kafe a zametených střepů, protože jsem byla tak unavená, že jsem prostě tu skleničku pustila na zem, místo abych ji postavila na tác a odnesla ji na stůl do zasedačky.
A tomu se vážení říká “začít”, aneb začátky podnikání nejsou úplně procházka růžovou zahradou. Ze dne na den se z nás nestávají milionáři a lidi se srovnaným životem.

Dostala jsem brutální facku, když jsem zjistila, že celé moje 4 roky ve škole byly úplné nic oproti několika hodinám s pány podnikateli po boku.

Aneb taky, že život není o vzdělání, které dostaneš ve škole.
Opět následuje příběh a to tedy, že: život není o hodinách zeměpisu, ekonomie nebo marketingu, které stejně ve škole prospíš nebo protextuješ.
Život a všechno co potřebuješ vědět, je třeba jen o půlnočních návštěvách prázdných bister se dvěma opilými kluky podnikatelskými, o pár let staršími než ty, kteří s majitelem (kterého vidí poprvé v životě) probírají reklamní strategii. Právě o těch rozhovorech s tureckým majitelem bistra vedených ve 3 jazycích, kdy ti rodilý Turek vypráví příběh, proč se odstěhoval z rodné země, pracoval v Německu a proč nakonec zůstal v Česku. Hodina cizího jazyka, zeměpisu, ekonomie a marketingu shrnuto ve 20 minutách smíchu.

Naučila jsem se, že není ostuda si říct o pomoc.

Může to znít jako banalita, ale jako nejmladší a tedy i nejmíň zkušená jsem měla pocit, že se všem okolo musím vyrovnat. Takže ve chvíli, kdy se všichni těšili na večerní networkingovou party, na skleničku dobrého vína, já jsem už ve 3 odpoledne omdlívala stresem. Že to nestihnu. Že někdo nebude spokojený. Že to nebude dost dobrý …
A mnohdy opravdu stačilo napsat zprávu: Potřebuju pomoct. Kdo zařídí tohle a kdo tohle?
Vtip je ovšem v tom, že v 99% by mi alespoň jedna ruka k dobru kývla.
A ano, může to vypadat velice supermansky, zvládnout všechno, zařídit všechno. Ale třeba takové zdraví je důležitější.

Jedna ze zásadních lekcí, kterou jsem dostala, byla něco jako:

nechoď kolem horké kaše, nenaznačuj, prostě řekni co chceš. Jasně, zřetelně, bez domněnek, že to snad adresát pochopí.

Víš, nepochopí. Ať už je to masa lidí, jeden člověk sedící naproti tobě, nebo osoba na druhé straně virtuálního světa. Žádné “mohli bychom …”, “možná by bylo fajn …”.

A tečka na konec příběhu: