O tom, jak jsem v 15 napsala knížku

18.4. 2019Michaela Gřešková1010x0 Komentářů

dubna 2013 – aneb 6 let nazpátek
Běžný den jako každý jiný. Vstanout, dovlíknout se do školy, předstírat alespoň nějaký zájem. Nesnášela jsem to. Myslím, že to byl dokonce zrovna ten první rok, kdy jsem duben začala silně nenávidět. Měla jsem za sebou opravdu drsné poslední 2 týdny. Všechno bylo obalené ještě větší nespravedlností, než obvykle. Víc než slavit své nadcházející narozeniny, jsem se spíš chtěla zahrabat milion kilometrů pod zem – a zůstat tam, nebo líp, prohrabat se několik let zpět. Udělat jiná rozhodnutí, zachovat se jinak …

Jak se ale později ukázalo, měl to být jeden z nejšťastnějších dnů mého života!

Ale asi bych měla začít od začátku, tedy od úplného začátku příběhu knížky Neštěstí ve štěstí …

Mohlo mi být tak třináct. A měla jsem obrovský sen, že napíšu a vydám knížku. Bohužel, ve třinácti jsem rozhodně nepatřila k lidem, kteří by věci dotahovali do konce. Když to začalo, byť nepatrně drhnout, vzdala jsem to – naštěstí jsem z této vlastnosti vyrostla. Takže doteď mám různě v šuplících schované počmárané sešity plné slov, která nikdy nedostala žádné ukončení. Jen hromady a hromady slov …
Asi o rok později mě tohle moje nedotahování věcí začalo samotnou celkem štvát. No a určitě to znáte, když si dáte závazek sami sobě, a po týdnu se na to vykašlu, ono to (ego) tolik nebolí. Ale když už se zavážu někomu, někomu zvenčí, kdo mi dá po prstech, když s tím seknu, tak to už je jiné kafe …
A přesně to jsem udělala. Takže jsem začala psát příběh (další), začala jsem ho po kapitolách publikovat na svůj tehdejší blog. A když pravidelně nepřibývaly kapitoly, byl to průser. Měla jsem tehdy opravdu oddané čtenářky, které mi to velice JASNĚ a HLASITĚ připomínaly, že bych měla hejbnout zadkem – nebo spíše prsty v tomto případě?

A tak jsem psala. Psala. A psala. A psala jsem i když jsem to už chtěla vzdát, že přece nic dalšího nevymyslím!
Stala se z toho taková trošku závislost – ano v době, kdy si moji vrstevníci budovali své první závislosti k návykovým látkám, já si budovala závislost na psaní. Na psaní toho příběhu. Tak trošku jsem tím žila – s nimi žila.
S Izabelou, s jejími přáteli. Žila jsem jejich životem.
Psala jsem pořád a všude. Kdykoli mě něco napadlo. Psala jsem pod lavicí ve škole. V autobuse. Po cestě domů ze školy. Psala jsem místo toho, abych se učila na testy – ano taky jsem neměla moc daleko k tomu, abych proletěla. Hlavně to načasování bylo skvělé. Vysvědčení se totiž přikládalo k přihláškám na střední školu.

Takže si to přiznejme, takové dítě je na ránu. Nedostala jsem ji. Zato naši se tvářili, jako by ránu dostali, když jsem jim o konferenční stůl práskla se štosem papírů. S jistou puberťáckou arogancí a brekem samozřejmě jsem pronesla něco ve smyslu, že na to nekašlu, že něco dělám, že to zkrátka jednoduše jenom nezahrnuje chemii a matiku.

No a Neštěstí ve štěstí zčistajasna začalo existovat i v jiném světě, než jen tom mém blogovém.
Jenom tak mezi námi, po tomhle výstupu už nebylo cesty zpět. MUSELA jsem to dopsat.

A dopsala.

A dneska je to přesně 6 let od toho, kdy se knížka publikovala a já si ji poprvé “pochovala v náruči”.

Nakonec bych se k něčemu ještě chtěla přiznat, a možná trošku vyvést z omylu všechny budoucí spisovatele, na knížce jsem nevydělala ani cent.
Živě vidím vaše překvapené či až zděšené výrazy.
Řeknu vám ale, že té radosti co se s knížkou rozdalo, to je k nezaplacení …
Dárky do dětských domovů, na charitativní akce či projekty spojené s dětmi, nebo “jen” e-maily od čtenářů, kteří si knížku koupili.
A za to stála i samotná práce, tak i koule z chemie a dokonce i to, že jsem se díky tomu nedostala na školu, na kterou jsem původně chtěla.